1.Naposledy v Zobí ulici

"Ty, kluku!" ozval se nepříjemný křik zezdola z kuchyně. "Pojď hned dolů!"

Černovlasý, téměř sedmnáctiletý chlapec si povzdechl. Odložil neochotně album s fotografiemi své milované, ale ztracené rodiny a zvedl se. Tušil, co strýček chce, když ho volá dolů. Buď mu naloží další horu práce, kterou by nestihl ani za sto let, natož do večera, takže si zase vyslouží kruté bití, nebo ho zmlátí už jen preventivně. Tak jako tak, neměl hezké vyhlídky.

Pomalu sešel do přízemí, vstoupil do kuchyně a ostražitě se rozhlédl, aby věděl, co může čekat. Co viděl, to ho překvapilo.

Žena s protáhlým obličejem byla nastrojena do květovaných šatů, které vypadaly mírně koketně. Harry v duchu zavrtěl hlavou. Znal aspoň pět žen, které by v nich byly k sežrání, a to včetně Molly Weasleyové a profesorky McGonagallové, ale teta Petunie v nich byla naprosto... Ne, pro tohle neměl slov. Vážně se netrefila.

Dudley, nacpaný do světlého obleku sice taky působil nevhodně, jako velryba na pláži, ale dalo se to. Strýc Vernon... no, na něj a jeho obleky a nemožné kravaty si zvykl už dávno. Naučil se nesmát, jakkoli to bylo jako pěst na oko. Takže jen v duchu pokrčil rameny. Když chtějí vypadat jako hastroši, je to jejich věc.

"Razíte ven?" zeptal se oparně.

"Ne," usmál se Vernon zlomyslně. "Ty ano."

"Nerozumím," zamumlal Harry a svraštil obočí. Opravdu moc nechápal. Bylo jim jasně řečeno, že nemá pobíhat po venku, Alastor Moody dokázal být velmi přesvědčivý. "Víte, že nesmím..." Začínal se bát. Co si to zase vymysleli?

"Je mi jedno, co si ty a tví úchylní přítelíčci myslíte," uťal strýc jeho námitky. "Měli jsme tě na krku dost dlouho. Vzpomněl jsem si, že dnes o půlnoci ti končí ta ochrana či co. Takže těch pár hodin venku už přežiješ. Sbal se a zmiz, okamžitě. Dnes večer čekáme návštěvu, takže tě tu nepotřebujeme. Beztak jsi k ničemu, takže si najdi někoho jiného, komu budeš viset na krku a komu to nebude vadit. Údajně budeš po dnešní noci dospělý, tak si táhni po svých!"

"A-ale..." začínal Harry koktat, "já přece ne... ještě tu musím počkat, za týden pro mě mají přijít..."

"Ale ty už tady nebudeš," odsekl strýc. "Řekl jsem jasně, zmiz odsud! Hned! Petunie!" otočil se na manželku. "Doprovoď ho, dohlédni, že si všechno zabalil a až odejde, zamkni za ním."

Žena poslušně odvedla Harryho do jeho pokoje. Zavřela za nimi dveře. Teprve tam se k ní chlapec otočil, slzy v očích. "Teto, nemůžeš... Já nemůžu ven! Jakmile padnou ochrany, oni mě hned najdou a zabijou!"

V tetině tváři se objevilo pochopení. Pak potřásla hlavou. "Víš, že když já tě tu nechám, on tě vyhodí vlastníma rukama. Buď rád, že tě tu nechal doteď, původně neměl v úmyslu tě vzít vůbec zpátky. Ten zvláštní k..." zarazila se, "muž s dřevěnou nohou ho zviklal, ale ne nadlouho. Musíš jít, Harry. Zabal si. A vezmi si tohle." Sáhla do kapsy sukně, vytáhla nějakou peněženku. Nebyla úplně nová, ale podle tloušťky Harry odhadoval, že je slušně nabitá. Vzal si ji, otevřel. Málem mu vypadly oči. Peněženka obsahovala několik tisíc liber.

"Teto, co..." podíval se na ženu a překvapilo ho, že se smutně usmívá.

"Ty jsou tvoje. Přídavky, které jsme dostali od sociálky za ty léta, co tu jsi. Vernon neví, že jsem je nikdy nepoužila. Vím, že jsi to tu měl tvrdé. Asi nepochopíš, že i já jsem to neměla lehké. Už je to delší čas, co jsem si uvědomila, že Vernon nebyl dobrá volba. Tolik jsem žárlila na Lilyino štěstí, že jsem sáhla po prvním, co se naskytlo. Ale teď už je pozdě... pro mě. Jen je mi líto, že jsem ti nebyla dobrou tetou, vedle něj jsem se neodvážila... Mám tě ráda, Harry."

Harry měl pocit, že sní. Tohle si tolik přál slyšet, celá ta léta. Ale teď chápal její strach. Nebýt Vernona a jeho kruté povahy, byla by mu matkou. Oči ho začaly pálit. Rychle si je otřel.

"Ty za to nemůžeš," řekl chraptivě. Odvrátil se od ní a zpod postele vytáhl kufr. Rychle do něj naskládal své knihy, tu trochu oblečení, co měl, pergameny, brky, o milovanou Hedviku přišel hned na začátku prázdnin, díky strýci Vernonovi, takže prázdnou klec tu nechal. Pak se nadechl a otevřel skrýš pod podlahou. Neviditelný plášť si dal do kapsy. Hůlku do druhé, k peněžence. Pobertův plánek a album s fotografiemi, které leželo na nočním stolku, uložil do kufru. Kulový blesk tam měl schovaný zmenšený od konce školy. Naposledy se porozhlédl, ne, nezůstalo tu nic, co by mu říkalo pane.

Pak se otočil k Petunii. Neovládl se, šel ji obejmout. Pevně ho stiskla v náručí.

"Dávej na sebe pozor," zašeptala, než se odtáhla. Přikývl. "Ty taky. Zvládneš...?"

"Zvládnu," přitakala. Rychle si otřela zvlhlé tváře. Bude si muset opravit makeup, napadlo ji, když otvírala dveře.

Pak Harry vzal své věci a zamířil ke schodům.

Vernon a jeho velrybí syn už čekali v předsíni. Petunie se sklopenýma očima otevřela vchodové dveře.

Harry se pomalu ploužil k ní. Ani nevnímal Dudleyho posměšky a Vernonův zlomyslně spokojený výraz. Teprve na prahu se zastavil. Zadíval se tetě do tváře.

"Opatruj se," zašeptal. Přikývla. Neřekla ani slovo, tušil, že by se rozplakala. "A děkuju, za všechno. Sbohem."

"Sbohem," šeptla žena.

Vykročil ven. Nebylo pozdě, slunce ještě stálo vysoko nad západem. Rozhlédl se. Dveře za jeho zády se zabouchly. Zavřel oči. Teď byl na všechno sám. Přišel o střechu nad hlavou. Opravdu věřil, že Dursleyovi - že Vernon bude tak velkorysý a nechá ho v domě, dokud ho neodvede Řád. Měl s tím počítat. Byl vděčný Petunii, že se ho snažila aspoň teď zaopatřit. Musí se schovat a to rychle.

Odploužil se do parku. Rozhodl se schovat do tmy a pak se uvidí. Když nepoužije hůlku, neměli by ho najít...

Pak mu přišel na mysl Řád. 'Nejspíš zase hlídal Mundungus, že si nikdo nevšiml, že odcházím,' blesklo mu hlavou. 'No, až se sem vrátí, ani je nenapadne, že už tu nejsem. Kéž bych tu měl Hedviku, abych jim mohl dát vědět. Škoda, že paní Figgová odjela, schoval bych se u ní...'

Povzdechl si a mířil do nejtemnějšího kouta u keřů. Slunce klesalo k západu, obzor se rozzářil ohnivě žlutou a červenou. Vypadalo to skoro děsivě.

Usadil se na houpačce. Opřený o paty se mírně pohupoval dopředu a zpět. Přemýšlel, co bude dělat. Zkusí zase Záchranný autobus? Ale co potom? Co Děravý kotel? No, nic jiného mu asi nezbude, nemá kam jinam jít. Přemýšlel, ani nevnímal, že se začíná šeřit.

Teprve, když zaznamenal rostoucí chlad, vzhlédl, donutil se vstát. Sklonil se pro kufr, ale když se narovnal, zase ho upustil. Stál obklopen šesti postavami v černých pláštích s kápěmi.

'Smrtijedi,' napadlo ho a rychle sáhl po hůlce. Nenašel ji, tam, kde měla být, cítil v kapse jen obrysy peněženky od Petunie.

Postava stojící před ním nastavila ruku, osoba vedle ní jí do dlaně vložila hůlku. Harry ji okamžitě poznal. Jeho hůlku.

Teď si ta postava shodila kápi z hlavy. Mladík, tak kolem dvaceti, velmi půvabný, s bledou pletí, blond vlasy a zářivě zelenýma očima, si ho zaujatě prohlížel.

Harry znejistěl. Z nějakého důvodu měl pocit, že ačkoliv to tak v první chvíli vypadalo, nemá co dočinění se Smrtijedy. Ale mocní určitě jsou. Museli se sem přemístit a to je vůbec neslyšel, nehledě na to, že mu vzali hůlku a ani toho si nevšiml.

"Zdravím vás, Harry Pottere," pronesl blonďák, sice anglicky, ale Harry tam rozeznával znatelný přízvuk. Připomínal mu asijský akcent, jaký slýchal na rybím trhu, kam ho teta občas vláčela na nákupy.

"Dobrý večer," kývl Harry. Neznal ho, ale měl pocit, že bude lepší, být zdvořilý. Zvláštní. Takovýhle respekt necítil ani před Malfoyem, který se honosil svou aristokratickou čistokrevností.

"Mé jméno je Ichijo Takuma. Rád bych, abyste nás doprovodil za jedním přítelem," řekl neznámý a neznělo to jako prosba. Harry by to nazval příkazem, zabaleným do jemného sametu.

"Za Voldemortem dobrovolně nejdu, budete mě napřed muset zabít," začínal se ježit. Co si myslel? Že někdo, kdo umí zapůsobit, nemůže být ve Voldemortových službách? Co pak nezná Malfoye?

Tvář blonďatého mladíka se změnila. Nevypadal útočně, přesto Harry nabyl dojmu, že ho urazil. A rozzlobil.

"Tuhle urážku ti prominu, protože o nás nic nevíš," zasyčel. "Ale jakmile to vyslovíš znova, budeš si přát, abychom BYLI jeho služebníky!"

"Tak dobře," hlesl Harry překvapeně. "Omlouvám se, ano? Překvapili jste mě. A popravdě, jediný, kdo by měl zájem někam mě vzít a přišel si pro mě v černým hábitu, jsou obvykle Smrtijedi."

"Pravda, nezvolili jsme právě nenápadný vzhled," připustil mladík. "Řeknu to takto: nechceme vám ublížit, jen potřebujeme vaši pomoc. Je to příliš důležité. Pojďte s námi, já vám vše vysvětlím a vrátím hůlku. Ať už nám pomůžete nebo ne, necháme vás pak volně odejít. Nejsme Smrtijedi. Ve větším nebezpečí jste sám, než s námi. Dokážeme vás ochránit."

Harry si ho tázavě prohlížel. Ale neměl to srdce odmítnout prosbu o pomoc, jakkoliv divně podanou. Instinkt mu napovídal, že mu nic nehrozí. Smrtijedi se k němu vždycky chovali jinak, povýšeně, hrubě, běžně už koupil minimálně jednu kletbu, nikdy se s ním nevybavovali. A byl by spoutaný.

"Vidět to Snape, řekne jako obvykle, že jsem idiot," zašeptal Harry. "Dobře, jdu s vámi. Jestli o něco jde, chci to vědět. Můžete mi aspoň říct, jestli to nějak souvisí s Voldemortem?" zeptal se ještě a překvapilo ho, že sebou nikdo z jeho 'budoucích hostitelů' netrhnul, jako to obvykle dělají i členové Řádu. Málokdo je ochoten ho používat. Vlastně znal jediné dva lidi, Brumbála a Lupina.

"Pojďte se mnou, přemístím vás," natáhl k němu blondýn ruku. Harry se ohlédl. "Moje věci..."

"My je vezmeme," promluvila postava po Harryho pravici. Podíval se na ni, když zaznamenal dívčí hlas, velmi... příjemný.

"Děkuju," zamumlal, vložil svou dlaň do blonďákovy a vzápětí se mu zatmělo před očima, v uších zahučel vítr.

On a Ichijo Takuma zmizeli v černošedém víru. Krátce po nich se vytratili i ostatní, i s Harryho skromným majetkem.

O týden později v Zobí ulici

Na dveře domu číslo čtyři zaklepal černě oblečený muž v doprovodu světlovlasého v trochu ošoupaném oblečení.

"Dobrý den, Petunie," pozdravil Lupin, když hubená žena otevřela. "Já jsem Remus Lupin, viděli jsme se na Lilyině svatbě. Přišli jsme pro Harryho."

Oba kouzelníky zmátlo, když se zatvářila smutně. Ohlédla se směrem dovnitř a pak vyšla na práh. Přivřela dveře a tiše řekla: "Harry už tu není. Manžel ho před týdnem vyhnal. Věděl, že pro něj máte přijít, ale nechtěl ho tu nechat déle... Nedal si to vymluvit. Pak už jsem Harryho neviděla, ani se neozval."

Severus Snape přivřel oči. Pamatoval si Petunii z dětství, byla k němu nepříjemná a Lily se snažila zatápět od chvíle, co se dostala do Bradavic. Ale teď to vypadalo, že si dělá o svého synovce starosti. Zadíval se ženě do očí. Obklopila ho změť vzpomínek. Snadno mezi nimi vyhledal tu správnou.

"Víte, že nesmím..." Z těch slov Snape úplně cítil Potterův strach.

"A-ale..." začínal Harry koktat, "já přece ne... ještě tu musím počkat, za týden pro mě mají přijít..."

"Ale ty už tady nebudeš," odsekl strýc. "Řekl jsem jasně, zmiz odsud! Hned!"

Pak se nabídla další vzpomínka. Petunie vedla chlapce nahoru.

"Teto, nemůžeš... Já nemůžu ven! Jakmile padnou ochrany, oni mě hned najdou a zabijou!"

"Víš, že když já tě tu nechám, on tě vyhodí vlastníma rukama. Buď rád, že tě tu nechal doteď, původně neměl v úmyslu tě vzít zpátky. Ten zvláštní k... muž s dřevěnou nohou jej zviklal, ale ne nadlouho. Musíš jít, Harry. Zabal si. A vezmi si tohle."

Stáhl se. Byl Petuniiným chováním k chlapci překvapen. Zdálo se, že by se za něj postavila, kdyby nebylo manžela. Vypadá to, že se ho žena bojí... Z jejích slov ve vzpomínce cítil, jak je nešťastná.

"Takže nemáš ponětí, kde by mohl být?" zeptal se jí.

Teprve teď se na něj pořádně podívala. "Snape?" zašeptala, když ho poznala. "Ne, vážně nevím. Nejdřív jsem si říkala, že by mohl jít k paní Figgové, když byl malý, občas ho hlídala... Ale když jsem za ní zašla... Její sousedka mi řekla, že odjela, prý za příbuznými do Skotska."

"Nemá tady kamarády?" podivil se Remus.

"Ne." Petunie zavrtěla hlavou. "O to se postaral můj syn. Je útočný po svém otci... Každý, kdo o Harryho projevil zájem, skončil v lepším případě s pár modřinami. On a Vernon si na něm zchlazovali svou zuřivost."

"Harry nikdy nic neříkal," zašeptal Remus.

"Vždycky byl hodně uzavřený, to při Vernonově výchově jinak nešlo. Nedělil se o své starosti ani radosti. Že se něco stalo, se dalo poznat jen podle toho, jak v noci křičel ze spaní. Má často noční můry. Začalo to, když se vrátil ze čtvrtého ročníku."

"Proč nám neposlal Hedviku? Neměl čas?" stočil Remus pohled ke svému bývalému spolužákovi.

"Vernon tu sovu zastřelil," zašeptala Petunie. "Hned, jak se Harry letos vrátil ze školy. Asi pro něj hodně znamenala. Tu noc ani nespal. Slyšela jsem, jak pláče."

Vzhlédla k lektvaristovi. V očích měla slzy. "Nevím, jestli jsem mohla udělat víc. Prosím vás, najděte ho. Dřív než ten, co zabil Lily."

Snape přikývl. "Najdeme," slíbil přidušeně. Nedokázal jí říct, že po takové době a s takovými nepřáteli už bude nejspíš naděje kouzelnického světa po smrti. Oblil ho ledový pot.

Rozloučili se s nešťastnou ženou a když zmizela v domku, přemístili se k Bradavicím. Musí sdělit Albusi Brumbálovi, že pravděpodobně přišli o Harryho Pottera.

O chvíli později, v Bradavicích

Snape, s vlkodlakem za zády, hlasitě zaklepal na dveře ředitelny. Nečekal na vyzvání, on i Lupin okamžitě vtrhli dovnitř.

"Severusi, Remusi..." přivítal je poklidně Brumbál, "copak hoří? A kde máte Harryho?" pohlédl jim za záda. Měli ho odvézt na Grimauldovo náměstí, ale Lupin tam měl také zůstat, předpokládal tedy, že se něco změnilo.

"Harry zmizel!" vykřikl vlk.

Brumbál se zarazil. Pomalu se opřel v křesle a zkoumavě se zadíval na muže před sebou.

"Jak to myslíš, Remusi?" zeptal se.

"Tak, jak to říkám!" odsekl Lupin. "Nenašli jsme ho!"

"Petunie řekla, že její manžel pana Pottera už před týdnem vyhodil z domu. Od té doby o něm neví," vysvětlil profesor lektvarů.

"Harry nemohl poslat Hedviku se zprávou, protože ji ten mudla zabil," zavrčel Lupin. "A dostat se k jiné sově tedy pravděpodobně nestihl. Počítal jsem to, museli ho vyhnat v době, kdy měl hlídku Mudungus... Kdokoli jiný by si všiml."

Brumbál vyskočil z křesla - na svůj věk překvapivě hbitě. "Prokletý Mudungus!" zaburácel. "Copak nechápe, že když dostane úkol, nemůže se nikde toulat? Harry je naše jediná zbraň proti Voldemortovi, nemáme náhradu!"

"Náhradu?" opakoval Snape zmateně.

"Zbraň?" vyjevil se vlkodlak. "To pro vás Harry znamená jen tohle, Brumbále? Jen zbraň?"

Stařec se k nim rozrušeně otočil. "Jistěže ne," uklidňoval je. "Mám ho rád, jako všichni..." Snape ho pozoroval přimhouřenýma očima, cítil tu neupřímnost v každé jeho vrásce... Ač je Brumbál dokonalý herec, někdy jeho lži přece jen tahají za uši... Zvlášť za tak citlivé uši, jako má on. Za ty roky, co učí, už slyšel tolik lží a výmyslů. Prohlédne i lháře, jako je Draco a to je co říct.

"Půjdu ho hledat!" vykřikl Lupin a užuž se otáčel ke dveřím.

"Jdi napřed na ústředí, Remusi, možná se Harrymu zatím povedlo dostat se tam," nařídil Brumbál ostře. Pokynul rukou ke krbu, vlk se s úlevou rozběhl tím směrem. Vzplály zelené plameny a byl pryč.

"Tebe, Severusi, musím požádat, abys šel vyzvídat k Temnému pánovi."

"Sám od sebe?" zamračil se muž. "Pokud tam Potter není, bude mu podezřelé, že jsem přišel a nemám žádnou informaci."

Ředitel se zachmuřil. Chvíli uvažoval. "Tak mu to řekni," pokývl odhodlaně. "Pokud tam je - a je naživu - dostaň ho sem, je mi jedno, jak. A pokud ne... Znamená to, že se Harry schoval na tak dobrém místě, že ho nejsou schopni nalézt ani naši nepřátelé. Jsem si vědom, že i oni sledují Zobí ulici. Doufám, že se vrátíš s dobrými zprávami."

"A pokud ne? Pokud je mrtvý?"

Ticho.

"Pak nezbyde..." povzdechl si Brumbál po chvíli, "než přivést jiného Vyvoleného. Merlin s námi."

'Amen,' pomyslel si Snape, když si uvědomil, že jen jediný další kouzelník odpovídá popisu z věštby.

Neville Longbottom.

"Merlin s námi," zopakoval přiškrceným hlasem. O pár okamžiků později chvátal mimo školní pozemky, aby se přemístil.

- ->

Hlasujte:

Komentujte: