2.Umírající princ

15+

30.července večer

Harry dopadl na nohy, kupodivu se necítil jako po cestování s přenášedlem, netočila se mu hlava, ani mu nebylo zle. Řekl si, že tento druh přemístění bude mít asi rád.

Rozhlédl se. Vzhledem k nedostatku informací nevěděl, co může čekat, nicméně středověký hrad si opravdu nepředstavoval.

Roztřásla ho zima, uvědomil si, že musí být někde v horách, mrzlo, až praštělo. Když se nadechl, rozkašlal se.

"Kde to, promerlina, jsme?" zakuckal. Začaly mu drkotat zuby, objal se pažemi. Jeho tenkou košilí profukoval ledový vítr.

"Ve francouzských Pyrenejích," odvětil Takuma. "Kvůli ochranným kouzlům se nemůžeme přemístit přímo do hradu, takže se omlouvám, že musíte být vystaven této zimě. Už se brzy zahřejete. Jsme v oblasti obývané pouze nemagickými obyvateli. Nejsme tu tak nápadní, tyto hrady jsou těžko přístupné a obyčejní lidé je vidí jako ruiny. Pro nás nejvhodnější."

"Proč? Schováváte se?"

"Lidé nás všeobecně nemilují," poznamenal blonďák.

Tomuhle Harry opět moc nerozuměl. Považoval své 'únosce' za kouzelníky, mudlové se nepřemísťují... Začínal mít dojem, že mu něco podstatného uniká.

"Následujte mě, prosím," byl vyzván. "Uvnitř se dozvíte víc."

Poslechl. I když mu ten blonďatý krasavec pořádně nic nevysvětlil, instinkt mu říkal, že je důvěryhodný. A nakonec, pokud je opravdu tam, kde blonďák tvrdí, kde je, těžko si poradí bez jejich pomoci. Takže snahu o útěk zavrhl.

Cestou si prohlížel okolí, snažil si do paměti vtisknout co nejvíc věcí, zároveň žasl nad krásou očividně starobylého hradu. Vysoké, aspoň desetimetrové hradby vyvolávaly téměř závrať, Harrymu byla čím dál větší zima, tak spěchal za svým průvodcem.

Konečně se ocitli uvnitř. Takuma svěřil Harryho dívkám, které je doprovázely už ze Surrey. Doprovodily ho do veliké síně, kde v obrovském krbu hořel oheň, na dlouhém stole ležely mísy s ovocem, džbány s vodou a poháry pro několik lidí. Taky dostal kožešinový plášť, aby se zahřál. Zachumlal se do pláště a přistoupil blíž ke krbu.

Dívky zůstaly stát stranou, ale Harry z nich neměl pocit, že ho sledují, jako vězně, aby neutekl, spíš jako služebné, čekající na příkazy... Potřásl hlavou. Náhle mu to přirovnání přišlo pitomé, v duchu se děvčatům omluvil. 

"Vítejte na Montségur*, Harry Pottere," ozval se dívčí hlas za nimi.

Ohlédl se, spatřil krásnou tmavookou brunetku, Asiatku. Mohla být tak v jeho věku, působila velice křehce a zranitelně, dlouhé kaštanové vlasy jí sahaly až k bokům. Pak si uvědomil, jak vypadali ostatní, Takuma, který ho přemístil a jeho společníci, když už odložili pláště. Harryho zaujala jejich nápadná bledost a to, jak všichni byli krásní, jak mladíci, tak dívky. Všichni byli velice krásní a... jakoby éteričtí. Harrymu vytanula na mysli jistá teorie...

"Dobrý večer, slečno," pozdravil slušně. Jedna z dívek vedle něj se tiše zasmála.

"To není slečna, Potter-sama. To je Kuran Yuuki, hradní paní a manželka našeho prince."

"Prince?" lekl se Harry. "Kde to promerlina jsem?"

"Montségur je naše azylové sídlo," vysvětlila princezna a vešla. "Jsem vděčná, že jste přijal naše neobvyklé pozvání. Náš klan se obvykle nestýká s kouzelníky, žijeme spíše pro sebe... A těch několik setkání většinou nedopadlo dobře, zvláště to poslední. Přesto bychom rádi, abyste nás nepovažoval za nepřátele. Nic zlého vám od nás nehrozí."

"Dobře," vydechl Harry nejistě. "Mohla byste mi vysvětlit, o co vlastně jde? Ichijo Takuma mi řekl, že potřebujete mou pomoc, ale nevysvětlil mi to blíž. Jde o Voldemorta?"

"Ano," kývla princezna. Pozvala ho ke stolu, usedli. "My... máme pevná pravidla pro styk s kouzelnickým světem. Náš klan sem před nedávnem přišel z Japonska. Doma v současné době máme poněkud... nevhodné podmínky k životu. Usadili jsme se zde, věřili jsme, že války vás čarodějů se nás netýkají a tudíž nás nemohou ohrozit... Nemohli jsme se víc mýlit."

"Voldemort zaútočil i na vás?" užasl Harry. "Vy ale... nejste kouzelníci, že ne?" odvážil se zeptat. "Ani mudlové."

Přikývla. Vrhla na něj zpod řas ostražitý pohled.

"Jsme upíři."

Harry pokýval hlavou. "Myslel jsem si to," poznamenal. "Takže... Mohla byste mi vysvětlit, proč na vás útočí, i když jste všeobecně považovaní za stvoření Temnoty a našimi kouzelníky za Jeho přívržence?"

"Například proto, že odmítáme jeho filozofii. Upíři jsou nadaní magií Temnoty, ale nedělá to z nás automaticky zlé. Zlým se nikdo nerodí. Nevím, jestli jste, coby ikona strany Světla, schopen to pochopit."

"Myslím, že ano," zamračil se Harry. "Jsem Hadí jazyk. Když to mí spolužáci před pěti lety zjistili, báli se mě jako vraha mudlorozených, který se v té době proháněl školou. Před padesáti lety zabil v Bradavicích studentku a mě považovali za jeho dědice. Moje schopnost ze mě ale nedělá automaticky zlého, i když mi ji předal Voldemort, když na mě - coby mimino - zaútočil."

"Pak si rozumíme," pousmála se upírka. Pak zase zvážněla. "Tak přejdu k věci. Před pár týdny se můj manžel setkal s hlavami ostatních evropských klanů. Upíři jako národ byli osloveni oběma stranami - Temným pánem i stranou Světla, za niž mluvil Albus Brumbál. Proběhlo několik jednání o tom, na čí stranu se přikloníme. Někteří z klanů - jako třeba my - chtějí zůstat stranou, neutrální. Nechtěli jsme se zapojit do vaší války, netýkala se nás. Jedni automaticky přešli k Voldemortovi, vidí v tom výhody, ale není jich moc, naštěstí. Jiní poslali kladnou odpověď vám. Několik dalších klanů zůstalo v neutralitě.

Rasa upírů je v posledních staletích příliš nejednotná, už velmi dlouho nemáme pevně daného vůdce, který by nám vládl. Můj Kaname byl zklamaný, že to poslední jednání neproběhlo, jak doufal. Cestou zpět byl jeho doprovod napaden. Temný pán použil nějakou neznámou zbraň, když se pokusil mého manžela zabít. Jedna z členek doprovodu se ho snažila ochránit, vrhla se do dráhy té... střele. Svědkové to popsali jako zlatý paprsek. Prošel Ručiným tělem a to ji zabilo. Paprsek to zřejmě oslabilo, ale i tak pronikl do Kanameho těla. A on od té doby... prostě pomalu umírá. A žádný lék, kterým známe, nepomáhá."

Harrymu se sevřelo hrdlo lítostí, když viděl žal mladé upírky. Dokázala se zdržet hlasitých vzlyků, ale průsvitné krůpěje, klouzající po jejích tvářích nemohl nevidět.

"Je mi to líto," hlesl soucitně. "Ale jak vám můžu být užitečný? Nejsem lékouzelník, ani toho o upírech moc nevím... Jak přesně bych vám měl pomoci?"

"Dobrá otázka," ozvalo se ode dveří. Harry se ohlédl, uviděl ve dveřích vysokého mladého muže, trochu podobného Yuki. Měl hnědé vlasy na ramena, hluboké hnědé oči, bledou pleť. Co Harryho zarazilo, bledší než ostatní. Působil nemocně. Rychle si odvodil, že to je její manžel, i když na první pohled vypadali s princeznou spíše jako pokrevní příbuzní.

"Yuuki," přešel muž k dívce u stolu, sklonil se k ní a políbil ji na tvář. "Představ mi našeho mladého hosta."

Harry rychle vstal a mírně se uklonil. "Já jsem Harry Potter, pane, z Británie."

"Ten Harry Potter?" zvedl Kaname obočí. Harrymu to připomnělo Snapea. Pak si uvědomil, jak upír zdůraznil jeho jméno. Dá se předpokládat, že mi svůj stav bude zazlívat, i když za to nemůžu, pomyslel si.

"Ehm... ano, pane," hlesl Harry.

"Pak vás vítám, mladý muži," přivítal ho Kaname. Podal Harrymu pravici a vybídl ho k sezení. "Z toho, co jsem slyšel, vás moje žena informovala o mém problému. Ale nevysvětluje to, proč jste zde?" zvedl na něj znovu obočí. Harry se zařekl, že musí nějak zjistit, jestli na té povídačce, že Snape je upír, nakonec něco není...

"Sám nevím, pane," pokrčil rameny. Pak se podíval na princeznu. "Vaše paní mi zatím neosvětlila, jakou pomoc si ode mě představuje."

"Byl to zoufalý nápad, Potter-sama," řekla uplakaná upírka. "Za jiných okolností by to nikdo z nás nepřipustil. Má teorie vychází z předpokladu, že vaše moc je ve vaší krvi." Odmlčela se, všimla si, že Harry ztuhl.

"Nerozumím," hlesl.

"Můj manžel ztrácí životní sílu," pronesla váhavě. "My upíři věříme, že životní síla živoucí bytosti je v její krvi."

Harry sebou proti své vůli cukl. Zabloudil jednou dlaní ke svému krku. Snažil se skrýt znepokojení, ale tušil, že své upíří hostitele nesplete. A vskutku, princ se chápavě pousmál.

"I kdyby to, co vás napadlo, měla má žena v plánu, hlavní slovo mám já, Potter-sama," ujistil ho. "Nemám v úmyslu naději kouzelnického světa změnit v upíra, tím méně vás zahubit."

"Děkuju," hlesl Harry poněkud mdle. Z nastíněných možností se mu zatočila hlava. Pak se zeptal upírky: "Proč právě moje krev? Předpokládám, že máte teorii, proč jste vybrala zrovna mě a ne někoho jiného."

"Jste nazýván Chlapcem, který přežil," vysvětlila. "Nezabila vás ani Smrtící kletba. Moje teorie leží na této informaci. Vaše krev, tedy životní síla, by mohla Kanameho zachránit."

"Takže nemáte na mysli nějaká kouzla černé magie, ale jen vypití krve?" ujišťoval se. Cítil, jak se mu ježí chloupky na krku, ale největší nápor obav pomalu mizel.

"Přesně tak," přikývla. "Temná kouzla, spjatá s krví, jsou obvykle postavena na tom, že je krev dárce odebrána násilím, proti jeho vůli."

Harry si vzpomněl na hřbitov. Znovupovstání Voldemorta. Na moment zavřel oči.

"Ale naše víra v moc krve spočívá v jejím dobrovolném darování. Jako u jednorožců. To pozitivní, životní síla, zdraví a moc, v darované krvi zůstává. Násilně vzatá krev v sobě naopak uchová pouze to špatné - utrpení oběti, temnotu zlého úmyslu, s kterým byla odebraná... Z toho logicky nevzejde nic než zlo. Chápete, jak to myslím?"

Harry přikývl, opravdu chápal. Princezna mu tím říkala, že nejdůležitější je jeho souhlas. Pro tyto upíry má jeho krev nevyčíslitelnou cenu... ale pouze darovaná dobrovolně.

Podíval se na mladého upíra.

"Víte jistě, že to pomůže?" zeptal se.

Oba zavrtěli hlavou.

"Ne, jistotu nemáme. Je to pouze teorie, založená na znalostech magie krve a pověstech o vás, Potter-sama. Ani vaše mocná krev nemusí stačit. Ani nevíme, co to bylo za zbraň, která mě odsoudila k pomalému umírání," odpověděl princ. "O žádné takové jsme nikdy neslyšeli a to mají upíři obrovské staré archivy, s nepřeberným množstvím informací."

"Hádám, že tam asi nemáte informace, jak by se dal zlikvidovat Voldemort," povzdechl si Harry hořce.

Upíří manželé se na sebe podívali.

"Stálo by za to se tam podívat po řešení takového problému," připustil princ Kaname. "Vzhledem k okolnostem... teď už považuji Voldemorta i za nepřítele upírů. I v případě, že přece jen zemřu... Má žena a mí přátelé na tomto světě zůstanou. Chci, aby byli v bezpečí."

"Taky chci ochránit své přátele," zamumlal Harry. "Rodinu nemám, defacto."

"Ani děvče?" navrhla Yuki s úsměvem.

Harry se zarděl. "Ne. Snažím se na nikoho nevázat, dokud není Voldemort pod drnem."

"Technicky vzato rozumné..." prohlásil Kaname, "ale zní to příliš osaměle."

"Ehm," odkašlal si Harry v rozpacích, "tak... kde jsme to byli předtím... Jo, moje krev..." Zadíval se na Kanameho. "I když nevíme, jestli to bude fungovat... Jsem ochotný to zkusit. Za předpokladu, že to stihnu prvního září do školy."

"Jste ochoten... dát mi svou krev?" zašeptal upír. Zněl překvapeně, jakoby s tím ani nepočítal.

Harry přikývl. "Jen mi řekněte, jak si to... předání... představujete," řekl váhavě.

"Upíří sliny zabraňují předčasné srážlivosti krve," začala princezna zadumaně, "ale také obsahují jed, který by vás proměnil. Musí vás tedy kousnout upír, který vás nepromění."

"Bez kousnutí by se to neobešlo?" hlesl pobledlý Harry.

"Proto jsem zdůraznila ovlivnění srážlivosti," řekla upírka naléhavě. "Pochopíme, když si to rozmyslíte. Necháme vás volně odejít... Pokud opravdu odmítnete. Nebudeme vám to zazlívat. Nemůžeme vás nutit."

Harry si je prohlížel. Bylo mu jich líto. Tito upíři byli mladí, možná nebyli manželé dlouho... A hrozilo, že jeden druhého ztratí, kvůli pitomému Voldemortovu plánu na ovládnutí světa.

"Jak dlouho jste svoji?" zaptal se mimoděk.

"Něco přes půl roku," odvětila dívka, znovu se slzami v očích. "I když se známe téměř od dětství."

Harry bilancoval. Obavy versus následky obou rozhodnutí.

Ano možná zachrání mladé princezně manžela. I když jen možná.

Ne ho stoprocentně odsoudí k smrti. Ač slíbili, že mu to nebudou zazlívat, té dívce to zlomí srdce. A Harry dobře věděl, jaké to je, když po někom milovaném zůstane prázdné místo.

"Bojím se," přiznal se sklopenou hlavou. "Ale když mohu pomoct... Udělám to."

Vzápětí zkameněl, protože krásná upírka se mu vrhla kolem krku. Když si ale uvědomila, že ho vylekala, rychle se stáhla. Omluvně se na něj usmívala. Ale radostné jiskření v jejích očích zůstalo.

Upíří manželé Harryho ubytovali v jednom z přepychových pokojů, jedna z upírek z doprovodu mu donesla večeři a vyřídila pozvání ke snídani, po níž proberou detaily Kanameho léčby. Harry rád souhlasil.

Protože už předtím ho Kaname upozornil, že bariéra kolem hradu neprozradí, že kouzlil, uklidněně kolem sebe vrhl tišící kouzla. Nerad by své hostitele rušil, až zase přijdou jeho obvyklé noční společnice - noční můry.

Harryho dočasné bydlení na Montségur ve skutečnosti bylo celé (a honosné) apartmá. Zahrnovalo malý přijímací pokoj - něco jako salón - tam mu přinesli večeři. Jedny z několika dveří vedly do malé útulné knihovny, která by snadno mohla být studovnou. Koupelna byla malá, ale vyložená mramorem, něco jako prefektská koupelna v Bradavicích... Do ní se vcházelo z poměrně velké, útulné ložnice, s velkou a pohodlnou postelí s nebesy.

Po jídle se Harry odešel osprchovat, nebylo příliš pozdě, ale večer byl plný dojmů a ještě ani nestačil psychicky strávit vyhození z domu.

Když ulehl, poté, co kolem postele rozprostřel obvyklá tišící zaklínadla, vrátil se v duchu do Zobí ulice. Pomyslel na tetu. Nikdy mu nepřipadalo, že ho má jakkoli ráda... Ale fakt, že se o něj pokusila i teď postarat, ho dojal. Doufal, že tím, že ho Vernon vyhodil, nezrušil pokrevní ochrany. Harry si dobře uvědomil, že nechrání jen jeho. Možná by platily ještě celý následující rok, kdyby se ho strýc nechtěl tak vehementně zbavit...

Modlil se, aby se Dursleyovým a hlavně tetě nic nestalo. Neměl je kdovíjak rád, ale taky věděl, že si bude vyčítat, kdyby na ně Smrtijedi zaútočili... Doufal. Zoufale si přál, aby JE Voldemort nechal na pokoji.

Když uslyšel z předního pokoje hodiny odbíjet půlnoc, povzdechl si.

"Všechno nejlepší, Harry," zašeptal pro sebe a pomalu usínal.

O patro výš, v pohodlně zařízené pracovně sedělo několik upírů. Princ Kuran Kaname se opíral v křesle za velikým psacím stolem, jeho manželka seděla v křesle před krbem a ostatní na pohovce, sladěné s temně rudými závěsy.

"Proč jim to trvá tak dlouho?" ozval se netrpělivě malý blonďák s modrozelenýma očima. "Neměli se vrátit už odpoledne?"

"Musíme doufat, že konečně něco našli a to je zdrželo," ozval se sám Kaname. Vtom někdo zaklepal na dveře. Blonďatá upírka s dvěma veselými culíky po stranách hlavy bleskově vyskočila a otevřela dveře.

Dovnitř vstoupili dva mladí muži. Jeden se stříbrnými vlasy a zvláštníma šeříkovýma lila očima, jeho společník byl brunet s očima barvy bouřkových mraků. Sotva ho spatřil Takuma, vyskočil a šel ho obejmout. Něco mu zašeptal, mladík se potěšeně usmál.

Stříbrovláska běžela přivítat princezna. Prudce ho objala a šeptem něco vyzvídala. A zatvářila se zarmouceně, když mladík smutně zavrtěl hlavou. Políbil ji na čelo a přešel ke stolu.

"Kaname," pokývl upírovi. "Dostal jsem tvou zprávu. Správce archivu našel ten záznam, tady je kopie," položil před bruneta svitek pergamenu. "Bohužel k té druhé věci... jsme nic nenašli. Jediná zmínka o Zlatém paprsku je v tomhle záznamu věšteb..."

"Yuuki s tím asi počítala," usmál se Kaname na manželku. "Přišla s vlastním řešením, Zero."

"Ano a s čím?" podivil se mladík. Podíval se na dívku a sedl si k ní, na opěradlo křesla.

"Vlastně... naše poslední naděje teď spí o patro níž. Takuma sem přivedl Chlapce, který přežil."

"Cože?" vyjevil se stříbrovlásek, oslovený jako Zero. "Přivedli jste sem kouzelníka? Yuuki!" otočil se na děvče.

"Zero, je to Kanameho poslední možnost..." bránila se. "Jsi tak předpojatý. On je ochotný nám pomoct! I když se toho bojí!"

"A co za to chce?" opáčil mladík. "Nic není zadarmo, znám kouzelníky!"

"Protože jsi byl jeden z nich," uzemnil ho Takuma. Zero se po něm naštvaně ohlédl. Blonďák si hověl na pohovce, modrookého mladíka na klíně, hleděl na Zera s vyzývavě zvednutým obočím.

"Já nebyl jako oni!" zasyčel Zero. "Byl jsem moták! Lovec! Tak co chce?" zeptal se znovu.

"Překvapivě..." pronesl Kaname, "požádal pouze o to, aby se všechno stihlo do prvního září." Na Zerovo zvednuté obočí dodal: "Než pojede do školy."

Na to stříbrovlasý upír jen potřásl hlavou. Znal kouzelníky a nedělal si iluze, že naděje kouzelnického světa bude jiná. Rozhodl se, že si na tohoto 'kouzelníčka' posvítí.

"Tohle si později pročtu," Kaname vzal do ruky přinesený svitek a vstal. "Potřebuji si odpočinout. Pokud někdo něco nemáte, rozchod. Promluvíme si ráno, až pan Potter vstane. Po snídani tady proběhne další porada. Ty, Zero, prosím, přijď hned, jak se probudíš. Chci s tebou o něčem mluvit."

Zero se tvářil zamračeně, ale přikývl.

Všichni upíři, kromě Yuuki, vyšli ven, rozešli se do svých pokojů.

Takuma s mladíkem, který předtím doprovázel Zera, zamířil do jejich společného apartmánu. Teprve uvnitř, jakmile pevně zavřel dveře, ho přitáhl k sobě a hladově políbil.

"Scházel jsi mi, Senri," zašeptal. "Byl jsi pryč tak dlouho."

"Ano," odpověděl tmavovlasý upír zadýchaně, když Takuma jeho ústa na chvilku propustil. "Ty tři týdny byly celá věčnost... Zero hledal a hledal, jako posedlý. Vrátili bychom se dřív, kdyby netrval na tom, že prohledá i starší záznamy... Chtěl se podívat i do Kroniky Erebos, ale to mu archivář nedovolil," šeptal.

"Nikdy bych nevěřil, že bude na Kanamem tak viset," řekl Takuma zamyšleně. "Možná je to tím, že ho zachránil před Shizukou. Takový osud bych mu nezáviděl. Ta ženská byla šílená."

"Nemůže to být něčím jiným?"napadlo Senriho. "Víš, myslím... Kaname a Yuuki... jsou sice svoji, ale pokud vím, ne předurčení... Kaname sám měl k Zerovi od začátku zvláštní vztah. Pamatuješ, jak nedovolil, aby ho odvedli jako hrozbu, když napadl lovce, kteří ho chtěli zlikvidovat? Tehdy na Cross akademii."

"Nemyslím, že jsou druzi, poznal bych, kdyby se mezi nimi něco takhle změnilo," mínil Takuma, zatímco mu vytahoval košili z kalhot. "Je příliš jasně vidět, jak Kaname miluje Yuuki."

"A jak se vám povedlo najít toho kouzelníka? Nehlídají ho snad?" zajímal se tmavovlásek a za řeči rozepínal košili svého blonďáka. Ten dělal totéž jemu, za okamžik už se dvě hedvábné košile, zelená a světlemodrá, snášely k zemi. Oba mladíci se k sobě přitiskli.

"Hlídají," přikývl světlovlasý upír. "Ale dnes jsme ho objevili mimo hlídanou zónu. Měl s sebou kufr, zřejmě se chystal odcestovat. Trochu mě překvapilo, že se nepokoušel více bránit... Jakmile uvěřil, že nejsme Smrtijedi, šel s námi bez řečí. Je to sympatický, odvážný mladík."

"Líbí se ti?" zasyčel Senri, strčil do něj a srazil ho zády na postel, u které stáli. Okamžitě vyšplhal za ním a majetnicky se nad něj naklonil. "Chvíli tu nejsem a ty koukáš po čarodějích?"

"Nekoukám," hájil se Takuma se smíchem. "I když ta chvíle, cos byl pryč, byla skutečnou věčností... Pojď sem." Přitáhl si rozohněného žárlivce pro polibek. Když sklouzl jazykem po čelisti až na krk, Senri tiše zasténal. Přestal hrát uraženého a zajal Takumova ústa v dalším lačném polibku. Tolik toho zameškali. Musí si to vynahradit.

"Nebojíš se někdy? Že se nám to stane?" zamumlal Senri unaveně. Ležel na boku a proplétal si prsty s Takumovými. Před chvílí se potřetí pomilovali, teprve teď byl natolik uvolněný a vláčný, že dokázal myslet i na jiné věci, než jen na to, jak přimět svého milence, aby si ho vzal znovu. Takumovy zručné prsty mu přejížděli po ramenou, on sám se tvářil také uvolněně, ale vážně.

"Co myslíš?" zeptal se trochu nechápavě.

"Naši druzi," vysvětlil hnědovlásek. "Nikdy tě to nenapadlo, Taku?"

"Nerad o tom přemýšlím," řekl blondýn po chvíli. "Nechci tě opouštět. Neumím si představit, že bych ti tak ublížil. Miluji tě." Stočil svůj pohled na jeho tvář, byl náhle tak vážný! Nelíbilo se mu, když si mladík dělal nějaké starosti a že jich teď bylo.

"I já tebe," hlesl chlapec smutně. "Nechci se dívat, jak odcházíš s někým jiným... Nebo ti muset takhle ublížit."

"Senri," zašeptl mu Takuma do vlasů, přitáhl si ho blíž, "řešíš věci, které se ještě nestaly. Které se ani nemusí nikdy stát. Možná naši předurčení nežijí... protože se ještě nenarodili... nebo už zemřeli. Přestaň si dělat starosti. Teď jsou tu jiné problémy na řešení. Dobře?"

"Dobře," vydechl Senri. Ruka na jeho rameni sklouzla níž, vnořila se pod lehkou přikrývku... Jemně stiskla pružný sval Senriho pozadí a její sestra zapátrala zepředu po jisté hedvábné tvrdosti, která se tlačila na Takumovo stehno.

"Zdá se, že jeden problém si žádá mou pozornost právě nyní," protáhl Takuma vzrušeným tónem. Sevřel v dlani onu tvrdost, upírek v jeho náručí jen žádostivě zafňukal a přirazil boky.

"Kam ten spěch..." pokáral ho blonďák láskyplně a začal se sunout níž, rozsévajíc cestou k napnutému klínu polibky po hebké kůži. Tělo pod jeho láskyplnou péčí se svíjelo, plné nově probuzené vášně, jako by ji v posledních dvou hodinách už třikrát neuspokojil.

'Tak nenasytný... neukojitelný... můj...' táhlo Takumovi hlavou, když se konečně uvelebil mezi pevnými stehny, která jeho milenec nedočkavě roztáhl, aby mu usnadnil opečovávání. Jemně foukl na červené, téměř bolestivě nalité mužství, nedočkavě sebou zacukalo, Senri zasténal a v prstech sevřel jeho zlaté vlasy. Cosi zasyčel, Takumovi to na rtech vyvolalo zlomyslný úšklebek. Nechtěl ho ale příliš trápit, měl na paměti, co dokázala Senriho moc, když to s tím trápením přehnal posledně...

Senri, vzrušený do nepříčetnosti, totiž neovládl svou sílu, k níž patřila živelná magie větru. Vyvolal tehdy malé tornádo, které vyrazilo okna a málem srovnalo se zemí vesnici, kterou projížděli a kde se ubytovali, než pojedou dál.

Kaname jim tehdy nařídil zdržet se podobných experimentů, dokud nebude Senri svou moc ovládat dokonale. Pro Takumu to znamenalo pečlivě hlídat, kdy bude jeho miláček jen krůček od hranice. Oba bavilo takové 'testování hranic', pokaždé si to parádně užili.

Zvuk pohlcující kouzla, která mladí upíři vrhli kolem postele, dostávaly zabrat. Senri sténal, skučel a když se jeho rozžhaveným tělem prohnal nový orgasmus, zakřičel, až se zvukový štít zachvěl.

O okamžik později se na jeho ústa přitiskly druhé rty. Pomalý, vláčný polibek byl něžnou tečkou dnešní vášnivé noci.

Montségur* - podrobnosti zde

<- -                                                                                                                                   - ->